Zachycená

22. srpna 2015 v 21:31 |  rok 2015
Můj milý deníčku, .....

...nechci být tak egoistická a soebcká a na svůj blog přidávat články, které jsou prakticky pořád jen o mě a o mých "prolbémech" ale myslím, že blog se stává jednou z mých nejlepších kamarádek. Svěřila bych se někomu jinému, ale nikdo jiný tady momentálně není. Proto se omlouvám.

Dobře. Namlouvám si, že jsem v pohodě a vyrovnaná. Nejsem. Stačí chvilka samoty, nějaké místo, které ve mě vyvolává vzpomínky, fotka, slovo a jsem úplně mimo realitu. Vrací se to. Všechno se tak moc vrací a mě to vážně ubíjí. Je možné, že mi prostě ještě pořád chybí? Je možné, že i přesto jaký zmetek to je, se mi po něm pořád stýská? Zatímco on je úplně v pohodě, užívá si volnosti, a je šťastný, já probrečím polovinu nocí a nemůžu dělat nic, aniž bych si na něj nevzpoměla. Je mužská láska vážně jiná než ta ženská? Kdyby mě přeci tolik miloval, jak mi tvrdil, neodešel by. Nenechal by mě tady v tom všem samotnou. A protože já jsem žena a lásku vnímám tím "hloupě vážným" způsobem, nejde to zapomenout. Nejde to vymazat úplně všechno a žít dál. Zatím ne.
Od té doby jsem se s ním ještě nepotkala. Je to docela legrační, protože už jsem potkala snad všechny jeho kamarády, ale jeho ještě nikde ne. Vlastně je to asi i dobře ... vůbec totiž nevím, jak bych se chovala. A vůbec nevím, co by to zase udělalo s mojí psychikou. V týdnu mi stačila jedna jeho nová fotka na to, aby se mi o něm zase zdálo nespočet šílených snů. A to jsem si myslela, že alespoň tu hlavu mám v pořádku... Kdy to proboha už přejde?
A co se ještě stane? V práci jsem poznala spoustu nových lidí. Včetně jednoho kluka, který to bere nějak hopem. Známe se tak týden a on mi den ode dne píše, jak se mu líbím, jak jsem krásná a nádherná a bůhví co. Vtipný je to, že když se potkáme tam, stěží mě pozdraví. A navíc je mi prostě nesympatický..tak nějak celkově. Ale prostě v mojí aktuální situaci nemůžu podobná "milá" slova vystát a on mě tím den ode dne víc a víc odpuzuje. I když bych měla, neberu to jako lichotky a je mi z toho na zvracení ... nevím proč.
Chci odjet někam daleko ... daleko, kde budu jen já, můj klid a moře času, který strávím zapomínáním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lů | E-mail | Web | 21. září 2015 v 10:31 | Reagovat

Omlouvat se asi nemusíš, koneckonců, tohle je tvůj prostor a sem si piš, co tě jen napadne. Nikdo nemůže říct ani popel, maximálně kliknout na křížek.

Ráda bych dělala chytrou a zahrnula tě radami jako "to chce čas" nebo "to přejde", ale sama moc dobře vím, jak na nervyjdoucí tyhle kecy jsou. Musíš se upnout na nějakou bezmyšlenkovitou činnost. Anebo na nového člověka - tak jsem se přes to dostala já, ale není to tak, jak bych chtěla, takže ve finále jsem se prakticky neposunula ani o centimetr. Bude to dobré, musí. Pro nás obě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama