Podzimní porozchodová procházka

16. září 2015 v 23:08 | M. |  rok 2015
Jak se cítí holky, které poprvé od rozchodu potkají svého bývalého? Nijak. Jen se jim chce moc brečet.



Mám pocit, že všichni kolem mě všechno vědí lépe. Alespoň se tak chovají. Nechápu proč se lidé starají o věci, o kterých nic nevědí a nic jim do nich není. To už je asi úděl nás všech. Drby, drby, drby.

Svůj vztek, zklamání, smutek, deprese a chmury se snažím zahánět všelijak. Čtu povinnou četbu, peču, zkouším jógu, jezdím na kole, běhám, chodím na dlouhé procházky do lesa, koukám na komedie, odbourávám všechny sociální sítě a koupila jsem si pastelky. Ano, ve dvaceti letech jsem normálně šla do obchoďáku a koupila jsem si pastelky, protože zkouším tzv. relaxační omalovánky, antistresové omalovánky nebo omalovánky pro dospělé - říkejme tomu jakkoliv. Musím říct, že alespoň na chvíli mě to vážně uklidní. Lehnu do peřin, pustím si nějakou muziku, vezmu pastelky a okolní svět jakoby neexistoval. Alespoň na tu hodinu. Teď to celkem pomhá zabíjet jinak nesnesitelný čas, ale už se vidím jak se tímhle budu "uklidňovat" o zkouškovém.

Podzimní procházky jsou vážně kouzelné. I když nejsem bůhvíjaký fotograf, nemohla jsem si pomoct.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lů | E-mail | Web | 21. září 2015 v 10:23 | Reagovat

Potkávat lidi, kteří nám "nedávno" ublížili, je vždycky hrozné. Já si vždycky říkám, jak jsem už nejvíc v pohodě a pak ho potkám - to je teď dost časté, když jeho nejlepší kámoš bydlí vedle v ulici, hm - a on mi věnuje ten svůj úsměv a ačkoliv už se mi nechce utéct a brečet, stejně mě vždy dost bolestivě píchne u srdce... a on už se vytahuje novými známostmi. Prostě..

Podzimní procházky jsou super. Ještě není taková zima a příroda se zbarvuje do mých oblíbených barev... A pak se dojdu domů, člověk si může zalézt pod deku s čajem či teplým kakaem... a je nejšťastnější. No, není. Víš, jak to myslím.

2 M. M. | Web | 24. září 2015 v 22:24 | Reagovat

[1]: Naprosto ti rozumím. Potkala jsem ho minulý týden poprvé a ani ne půlminuta mi stačila k tomu, abych z toho byla psychicky zase úplně vyřízená. Taky nechápu, jak oni to dokáží všechno "jen tak" hodit za hlavu a na všechno zapomenout...

Ano, člověk se pak alespoň na chvíli cítí "šťastně" a má pocit, že je alespoň na chvíli všechno v pořádku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama