Komentáře

1 Lů | E-mail | Web | 21. září 2015 v 10:23 | Reagovat

Potkávat lidi, kteří nám "nedávno" ublížili, je vždycky hrozné. Já si vždycky říkám, jak jsem už nejvíc v pohodě a pak ho potkám - to je teď dost časté, když jeho nejlepší kámoš bydlí vedle v ulici, hm - a on mi věnuje ten svůj úsměv a ačkoliv už se mi nechce utéct a brečet, stejně mě vždy dost bolestivě píchne u srdce... a on už se vytahuje novými známostmi. Prostě..

Podzimní procházky jsou super. Ještě není taková zima a příroda se zbarvuje do mých oblíbených barev... A pak se dojdu domů, člověk si může zalézt pod deku s čajem či teplým kakaem... a je nejšťastnější. No, není. Víš, jak to myslím.

2 M. M. | Web | 24. září 2015 v 22:24 | Reagovat

[1]: Naprosto ti rozumím. Potkala jsem ho minulý týden poprvé a ani ne půlminuta mi stačila k tomu, abych z toho byla psychicky zase úplně vyřízená. Taky nechápu, jak oni to dokáží všechno "jen tak" hodit za hlavu a na všechno zapomenout...

Ano, člověk se pak alespoň na chvíli cítí "šťastně" a má pocit, že je alespoň na chvíli všechno v pořádku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.